---> Aneb, jak se baví introvert, když už nemá co číst.

Bird and a God

2. července 2017 v 2:07 | Malbec |  Krátké projekty
A bird once flew over the world, and became tired of his sight. The bird decided to fly higher, to the heavens, and see the eternal kingdom. Clouds sank beside him until he could no longer fly up. With great struggle, the bird opened his beak, and reached with his voice as far as he could, asking his creator why is there nothing in heavens for him to see.
The allmighty creator, out of his eternal love for the world, showed himself to the bird and replied - "O, child of my children, great grief is upon me. No soul has shown itself worthy, and my undying kingdom is empty and blank. Why would heavens be beautiful for noone to see?" The bird opened his beak once again, however with surprise rather than words for father of his fathers.
The allmighty creator saw the bird's beak open yet silent, and spoke once more. "Good creature, descended from my hands, take my word to the kingdom below, so souls can become worthy again. My messiah tainded my words and twisted my laws, no man knows what father of his fathers wants him to become." And so, the creator bestowed upon the bird all his laws once more, untainted and clean. Men had to prove themselves worthy by combat with others, women had to work for their family even ill or on the verge of death, children who disobeyed their elders were to have one eye burned out. In the heavenly kingdom, it was promised to live under the allmighty god and slay with great pleasure the souls of those, who were not worthy upon their death. Those unworthy were to be slain again and again, reborn only to feel the pain of their failure for the rest of eternity.
Finally, the bird replied. "You are not the father of my fathers. You left your children to blindly follow false laws, only to be punished in their good intent. You bestow pain and suffering upon those who you love the most, and if I had not come by myself, unknowing men and women would still die without being given as much of a chance to avoid the eternal pain, after they already endured the pain of the world you so benevolently created for us. You seek for a man to love you more than his children, and to be happy to slay his fellow brother who may have made no more than one mistake in his life. You seek to grant eternal bliss to those, who order their wifes to work to death, their children to have an eye burnt out, and who prove themselves worthy by slaying others. You seek to punish those, who protest against their friends being forced to work to death, having their eye burnt out, and being slain so others can prove their worth. If I was a man, and my soul could reach the heavenly kingdom upon my death, I would rather to be slain for eternity than to serve a father such as you. You had not given mankind your word for a thousand years since your messiah came, and for the emptiness of your kingdom, you had slain all their souls by yourself. If I now fly away, telling noone about your word, and you will reach them yourself, to grant them the slightest chance of being worthy, then maybe your love is not a twisted excuse you give us for your atrocities."
And so, the birld flew away, with his beak not singing a single song until his death. Some of men were kind and loving, not knowing who their creator really is. Some were ruthless, and have not hesitated to kill others for their faith. Perhaps by a chance, none of them knew the truth, and no matter how kind or ruthelss they were, they all ended slain thousands of times, only to be reborn for more pain. In the end, the only difference between the kind and the ruthless man was, that one of them was ruthless, and the other one was kind.
 

Bůh a já

2. července 2017 v 2:04 | Malbec |  Ostatní
Proč nevěřím v boha.
Pocházím z věřící rodiny, jako malého mne babička každou neděli vodila do kostela jen abych přes ozvěnu nerozumněl faráři ani slovo. Byl jsem mnoho let křesťanem aniž bych věděl co to vlastně znamená, a aniž bych si uvědomil, že křesťané vlastně věří v boha.
Nutno dodat, já to prakticky vzato věděl, ale přes své křesťanské období jsem si nikdy neuvědomil, že je to něco 'skutečného'. Nikdy jsem to tak necítil, věřit v boha jsem začal přes ten stejný reflex, skrze který jsem měl potřebu nosit oblečení, zdravit lidi na ulici, a poděkovat když mi matka podá tatarku z druhého konce stolu. Začalo to napodobováním okolí, a po zajetí zvyku jsem o tom nikdy nepřemýšlel.
S postupem času, studiem ve škole, přístupem k internetu a nastupující sociální ilozací jsem na celou problematiku naprosto zapomněl. Bylo mi to jedno, bylo mi to šumák, ba co víc, ani jsem nevěděl jak neskutečně apatický vůči tomu jsem. Až tak nedůležité téma to pro mne bylo.
Za toto období jsem při zpětném pohledu neskutečně vděčný. Místo indoktrinace jsem měl příležitost začít s čistým štítem teprve ve chvíli, kdy jsem měl mysl dostatečně vyvinutou a vědomosti o našem světě dostatečně rozšířené.
Stalo se tak, že jsem přes naprostou náhodu na celé téma po opravdu dlouhé době narazil. Lépe řečeno, narazil jsem na debatu Billa Nye a Kena Hama. Ken Ham je proslulý kreacionista, věří bibli slovo od slova. Jako fakt bere stáří země v řádech tísíců let, velkou záplavu, Noemovu archu, Ježíšovy zázraky. Bible pro něj není kniha filisofie, ale spíše školní učebnice. Bill Nye je proslulý svými naučnými pořady, zaměřenými na osvětu mladých lidí.
Od mého znovuzrození v celém tomto tématu a následně mé snahy hledat náboženství jsem měl za to, že by se měla víra soudit podle svého svatého textu. Nakonec, co je důležitější, to co vám poví faráč 3000 let po zdokumentovaných událostech, nebo to co se říká, že vám zanechali svědci sami?
Když se tedy opět vrátím k oné osudové debatě, Ken Ham pro mne je. a vždy bude tím nejlepším představitelem křesťanství. Rozhodně to není nejlepší člověk který kdy byl křesťanem, ale samotná existence bible a víry na ní založené vede nakonec vždy k podobnému výsledku.
Stalo se tak, že jsem narazil obličejem do chladné zdi. Křesťanství, to co mi v mládí přinášelo jistou útěchu a pocit sounáležitosti s lidmi, je založeno na textu, jenž proklamuje velmi nepěkné věci. To nastartovalo mé období čtení náboženských textů. U některých jsem vydržel déle, například u Budhismu, který byť neuznávám, je složen z velice zajímavých morálních standardů. U některých mi stačilo několik kapitol, abych je ihned shledal s nekompatibilními k mé vlastní morálce.
Na konci tohoto mého období jsem se dostal v mé znalosti fyziky dál, a ještě před přiznáním porážky v hledání správné víry jsem poprvé uviděl chladná fakta a logiku.
Proto nevěřím v boha, a proto jsem také napsal text, jenž zařadím do svých krátkých projektů.

Stars

19. června 2017 v 0:22 | Malbec |  Amatérská poezie
Look at stars shine,
with eyes ever young,
look at your time,
which in history sank.
-
Look at stars shine,
and tell me in fair.
What is your time,
with them in compare?
-
But a speck of dust,
our life ever is.
My anger, love and lust,
all faded in abyss.
-
Tell me how worth it,
how worth had it been.
Now that the truth hit,
the things you have seen.
-
Look at the stars,
your eyes growing old.
Beauty but a farce,
their light plain and cold.
-
Wouldn't it be better,
not to live a life so low?
Not to instantly shatter,
when you start to enjoy the show?
 


Zpět a píšící

3. dubna 2017 v 9:46 | Malbec |  Ostatní
Viděli jste někdy díl Topgearu? Je to takový britský pořad, kde tři muži středního věku s úchylkou na auta dělají hlouposti. Jednou se rozhodli napodobit novodobé umění, a namalovat obraz závodním autem, do výfuku dali pár barevných balónků a nechali je náhodně vystřelit na plátno při zapnutí motoru. Jedna z věcí, kterou by vám taková scéna asi nepřipomněla, je vaše partnerka či partner. Mně však ano. Takový člověk je totiž přesně jako obraz namalovaný za pomoci výfuku závodního auta. Každý z nás se narodí jako bílé plátno jistého odstínu, které možná nedrží některé barvy tak dobře jako jiná plátna, které má zvláštní, na oko nahodilý tvar, a jednoduše už ve své podstatě je unikát. Od narození jsme vystaveni světu, ať už více či méně, ať už lepšímu nebo horšímu, a svět, jako zástupce onoho výfuku sportovního auta, na nás cáká barvy o nic méně nahodilejší než jeho předchůdce s balónky. Vy jste plátno, já jsem plátno, a oba víme, že v různých místech se rodí plátna různá, že v různých místech je svět jiný, a i kdyby byl všude stejný, pořád bude založen na náhodě. Položme si teď otázku, myslíte, že vám budou takové zvláštní výtvory moderního umění připadat krásné? Já si to nemyslím, a zkrze můj život jsem se přesvědčil, že tomu tak doopravdy je. Přes to všechno jsem však našel člověka, kterého vidím krásného, naprosto náhodně vytvořenou malbu postrádající malíře, která je v mých očích daleko cennější než všechny slavné obrazy geniálních umělců dohromady. Je to jako by v té napůl zapomenuté epizodě topgearu oním výfukem vytvořili dílo, jenž by vás ihned přivedlo v pláč jen svou existencí. To cítím k osobě, do které jsem se zamiloval. Obdivuji její krásu, každý den si připomínám štěstí které jsem musel mít abych ji našel, a dal bych cokoliv za to, aby její nádherné barvy nikdy nezahalil smutek. Vyzívám tak vás všechny, uvědomte si jak krásní lidé okolo vás ve skutečnosti jsou. Všichni víme, že většina těch které potkáte je ve vašich očích jen nevkusnými splácaninami barev, a právě proto bychom všichni měli správně ocenit ty osoby, které nám přijdou krásné. Může se totiž stát, že je tak nikdo jiný vidět nedokáže, a s vaším privilegiem vnímat jejih krásu přichází i povinnost ji udržet.

Konec

14. listopadu 2016 v 1:37 | Malbec |  Ostatní
Tento blog jsem začal psát, jelikož jsem byl sám. K nikomu jsem nemluvil, nikdo nic neslyšel. Nikdo nechtěl.
Psal jsem na internet to, co jsem nemohl napsat jinam.
Pak se stalo, že jsem našel člověka, který poslouchal. Roku 2015 tak započala první velká přestávka této stránky, a mé amatérské tvorby čehokoliv.
Více než rok jsem byl štastný. Neměl jsem potřebu psát na blog, neměl jsem potřebu ho mít.
Teď tomu bude přibližně pět měsíců ode dne, kdy mě ten člověk opustil.
Když jsem psal předtím, bylo to z potřeby vyjádřit emoce. Čím silnější byly, tím lépe se mi psalo. Ale přesto, že od toho dne cítím daleko víc než kdy předtím, nedokážu dál psát.
Poslední báseň, a snad jedinou, se kterou jsem spokojen, jsem napsal ihned potom. Od té doby se mi však nevybavil ani jeden verš, nepocítil jsem ani špetku zadostiučinění z dopsané povídky, a nedokázal jsem napsat vůbec nic, co by se mi doopravdy líbilo. Nejde to.
Už nemám co vyjádřit. Nemám proč.

Jmenuji se Matin. Věřím v boha, i když nevěřím, že existuje. Chci věci, pro které nic nedělám. Chci být k lidem upřímný, přestože jim často lžu. Chci být sám.
Jmenuji se Matouš. Ublížil jsem člověku, kterého jsem chtěl jako jediného chránit. Lituji věcí, které se nikdy nestaly. Nenávidím se. Bojím se být sám.

V mnoha ohledech je po mě, stejně jko pro tento blog, moc pozdě. Je pozdě, a lpění na ztracených věcech mi zatím přivodilo jen smutek.
Tímto se omlouvám všem, kteří tyto náhodné texty na špatně designované internotové stránce považovali za něco přínosného. Nevím kdy napíšu další. Nevím jestli napíšu další.
Sbohem.
Potřebuji přestávku.

Kam dál