---> Aneb, jak se baví introvert, když už nemá co číst.

Stars

19. června 2017 v 0:22 | Malbec |  Amatérská poezie
Look at stars shine,
with eyes ever young,
look at your time,
which in history sank.
-
Look at stars shine,
and tell me in fair.
What is your time,
with them in compare?
-
But a speck of dust,
human life ever is.
My love, anger and lust,
all faded in abyss.
-
Tell me how worth it,
how worth had it been.
Now that the truth hit,
the things you have seen.
-
Look at the stars,
your eyes growing old.
Beauty but a farce,
their light plain and cold.
-
Wouldn't it be better,
not to live a life so low?
Not to instantly shatter,
when you start to enjoy the show?
 

Zpět a píšící

3. dubna 2017 v 9:46 | Malbec |  Ostatní
Viděli jste někdy díl Topgearu? Je to takový britský pořad, kde tři muži středního věku s úchylkou na auta dělají hlouposti. Jednou se rozhodli napodobit novodobé umění, a namalovat obraz závodním autem, do výfuku dali pár barevných balónků a nechali je náhodně vystřelit na plátno při zapnutí motoru. Jedna z věcí, kterou by vám taková scéna asi nepřipomněla, je vaše partnerka či partner. Mně však ano. Takový člověk je totiž přesně jako obraz namalovaný za pomoci výfuku závodního auta. Každý z nás se narodí jako bílé plátno jistého odstínu, které možná nedrží některé barvy tak dobře jako jiná plátna, které má zvláštní, na oko nahodilý tvar, a jednoduše už ve své podstatě je unikát. Od narození jsme vystaveni světu, ať už více či méně, ať už lepšímu nebo horšímu, a svět, jako zástupce onoho výfuku sportovního auta, na nás cáká barvy o nic méně nahodilejší než jeho předchůdce s balónky. Vy jste plátno, já jsem plátno, a oba víme, že v různých místech se rodí plátna různá, že v různých místech je svět jiný, a i kdyby byl všude stejný, pořád bude založen na náhodě. Položme si teď otázku, myslíte, že vám budou takové zvláštní výtvory moderního umění připadat krásné? Já si to nemyslím, a zkrze můj život jsem se přesvědčil, že tomu tak doopravdy je. Přes to všechno jsem však našel člověka, kterého vidím krásného, naprosto náhodně vytvořenou malbu postrádající malíře, která je v mých očích daleko cennější než všechny slavné obrazy geniálních umělců dohromady. Je to jako by v té napůl zapomenuté epizodě topgearu oním výfukem vytvořili dílo, jenž by vás ihned přivedlo v pláč jen svou existencí. To cítím k osobě, do které jsem se zamiloval. Obdivuji její krásu, každý den si připomínám štěstí které jsem musel mít abych ji našel, a dal bych cokoliv za to, aby její nádherné barvy nikdy nezahalil smutek. Vyzívám tak vás všechny, uvědomte si jak krásní lidé okolo vás ve skutečnosti jsou. Všichni víme, že většina těch které potkáte je ve vašich očích jen nevkusnými splácaninami barev, a právě proto bychom všichni měli správně ocenit ty osoby, které nám přijdou krásné. Může se totiž stát, že je tak nikdo jiný vidět nedokáže, a s vaším privilegiem vnímat jejih krásu přichází i povinnost ji udržet.

Konec

14. listopadu 2016 v 1:37 | Malbec |  Ostatní
Tento blog jsem začal psát, jelikož jsem byl sám. K nikomu jsem nemluvil, nikdo nic neslyšel. Nikdo nechtěl.
Psal jsem na internet to, co jsem nemohl napsat jinam.
Pak se stalo, že jsem našel člověka, který poslouchal. Roku 2015 tak započala první velká přestávka této stránky, a mé amatérské tvorby čehokoliv.
Více než rok jsem byl štastný. Neměl jsem potřebu psát na blog, neměl jsem potřebu ho mít.
Teď tomu bude přibližně pět měsíců ode dne, kdy mě ten člověk opustil.
Když jsem psal předtím, bylo to z potřeby vyjádřit emoce. Čím silnější byly, tím lépe se mi psalo. Ale přesto, že od toho dne cítím daleko víc než kdy předtím, nedokážu dál psát.
Poslední báseň, a snad jedinou, se kterou jsem spokojen, jsem napsal ihned potom. Od té doby se mi však nevybavil ani jeden verš, nepocítil jsem ani špetku zadostiučinění z dopsané povídky, a nedokázal jsem napsat vůbec nic, co by se mi doopravdy líbilo. Nejde to.
Už nemám co vyjádřit. Nemám proč.

Jmenuji se Matin. Věřím v boha, i když nevěřím, že existuje. Chci věci, pro které nic nedělám. Chci být k lidem upřímný, přestože jim často lžu. Chci být sám.
Jmenuji se Matouš. Ublížil jsem člověku, kterého jsem chtěl jako jediného chránit. Lituji věcí, které se nikdy nestaly. Nenávidím se. Bojím se být sám.

V mnoha ohledech je po mě, stejně jko pro tento blog, moc pozdě. Je pozdě, a lpění na ztracených věcech mi zatím přivodilo jen smutek.
Tímto se omlouvám všem, kteří tyto náhodné texty na špatně designované internotové stránce považovali za něco přínosného. Nevím kdy napíšu další. Nevím jestli napíšu další.
Sbohem.
Potřebuji přestávku.
 


Update?

29. září 2016 v 2:41 | Malbec |  Ostatní
Tenhle blog si zjevně čtou lidi. Tedy podle toho co mi hlavní stránka Blogu říká.
Možná to bude znít divně, ale při zakládání této stránky jsem nečekal, že si ji bude někdo číst.

Well, s tou skutečností se už budu muset nějak vyrovnat, a taky sem občas něco napsat, vzhledem k pocitu zanedbání, který by tato stránka rozhodně měla, kdyby náhodou ožila. Nic proti, ale nerad bych budoucímu pseudoskynetu vysvětloval, že jsem měl moc práce než abych se mu věnoval. Radši sem něco napíšu.

Setkání

7. září 2016 v 23:43 | Malbec |  Krátké projekty
Teplá, zvláštně sladká káva se rozlila mými ústy, a jazyk nadšeně předával signály spokojenosti.
Pozdně letní paprsky světla mne hřály přesně tak, abych si nemusel ani všímat lehkého, svěžího vánku.
Terasa mé oblíbené kavárny na kraji města právě předváděla, proč že jsem si ji tak oblíbil.

Kam dál